klíč.JPG

Něco o bolesti

Jakmile jsem překročil brány království, rozbolelo mě celé tělo. Bylo to tupá a omračující bolest. Nevěděl jsem, odkud přichází a k čemu slouží. Bolelo to čím dál víc. Krajina kolem mě byla stále stejná. Pustá.

Co to má znamenat? Nedokázal jsem to pochopit. Ať jsem udělal jakýkoliv pohyb, bolest přetrvávala. A naopak někdy se i stupňovala. Všude kolem pusto a prázdno. Jen ta bolest byla stále přítomná. Plahočil jsem se po té vyprahlé zemi několik dlouhých měsíců, ani nevím, co mě drželo při životě, co jsem pil a jedl, až jsem došel na úplný okraj.

„Jak to myslíš?“ přerušila mě Anna.

„Prostě dál už nic nevedlo. Útes a pak prázdno. Nu, a tady na konci byla bolest nejsilnější. Zastavil jsem se. Ostatně nic jiného ani nešlo udělat, pokud jsem nechtěl skončit v prázdnotě.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl několik tváří. Přeběhl mi mráz po zádech. Ty tváře se na mne pozorně dívaly. Neměly těla. Jakoby se jen v prostoru objevily mé vlastní myšlenky v podobě tváří. Měl jsem pocit, že tady vše končí. Tady v té nesnesitelné bolesti, v té bezmoci cokoliv udělat, v tom strachu z těch obrazů. Přede mnou propast, za mnou tváře. Co po mě jen chtěly?

„Jděte pryč,“ zakřičel jsem a ozvěna zopakovala má slova. A pak jedna tvář po druhé opakovala: „Jděte pryč.“, až mě z toho hlava bolela.

Pak byla tma.

Tma kolem i uvnitř.

Chtělo se mi utéct, ale něco mě drželo nad propastí. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, zapomenout na to, kde jsem. A pak jsem na zádech ucítil lehký dotek. Otevřel jsem oči a spatřil jsem starce s dlouhými vousy,v bílém oděvu. Stařec se na mne usmíval.

„Zdravím tě Jane,“ a jeho slova hladila jak jemné peří.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se rychle, abych skryl rozpaky a překvapení.

Stařec se zasmál: „Copak mě nepoznáváš?“

Pozorně jsem si ho prohlédl. Zavrtěl jsem hlavou. Bílý muž se na mne chvíli díval a pak se proměnil v havrana. Když se opět vrátil do podoby starce, řekl: „Jsem Nestor, pán Času.“

„Nestore, prosím tě, dostaň mě odsud.“

„Nějak rychle to vzdáváš,“ zasmál se stařec.

„Už nemůžu dál, copak nevidíš? Nemůžu ani vpřed, ani zpět.“

„Je to jen otázka volby,“ řekl klidně. „Můžeš jít vpřed, nebo se můžeš vrátit, je to jen na tobě. Samozřejmě taky můžeš zůstat stát na místě. Vždy tím něco ztratíš, ale i získáš.“

„Ale já nic nechci ztratit.“

Na to se dal stařec do smíchu.

„A získat bys chtěl? Jak chceš potom žít? Život bez ztráty?“

„Ztráty bolí,“ řekl jsem nazlobeně.

„Ano, a proto jsi tu.“

„Abych zažil bolest?“

„Abys žil. Abys prošel bolestí i ztrátou a uvědomil si, že bez nich to nejde, že tady je pravý život, ne v tvých představách.“

„Už jsem trpěl až příliš. Stačí mi to. Teď chci pryč.“

„Tak jdi, kdo ti brání?“

„Vždyť vidíš, že jsem tu uvízl. Pomoz mi, prosím.“

„Rád bych, ale nemůžu.“

„Nechápu.“

„Pomoc si můžeš jen ty sám. A teď mě omluv, volá mě někdo další,“ řekl a byl ten tam.

Chtělo se mi plakat. Cítil jsem naprostou bezmoc. Havran mě tu nechal ve štychu. Samotného uprostřed tmy a bolesti. Chvíli jsem jen tak nehybně stál a koukal do tmy. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu dál, ať to stojí, co to stojí, třeba i do propasti. Udělal jsem první krok do prázdna a pod nohama jsem najednou ucítil pevnou zem. Udělal jsem druhý krok a opět pevnina. Přede mnou byla propast a já do ní nějakým zázrakem nespadl. A tak jsem zavřel oči a soustředil se jen na chůzi a s každým dalším krokem jsem cítil pevnou půdu pod nohama. Vzrůstala ve mně naděje, že někam dojdu, i když nebylo vidět dál než tam, kde jsem byl právě teď. Jakoby se ta půda rodila s každým mým rozhodnutím jít dál. Vše bylo jen „teď“, co bylo před a za „teď“, bylo neznámé, očím skryté.

Šel jsem takhle dlouho, několik dlouhých dní a nocí, a čím delší dobu jsem takto šel, tím více ustupoval můj strach z toho, co bude. Tím méně jsem se zaobíral tím, zda spadnu do propasti, ale soustředil jsem se jen na pocit v nohách a přítomný okamžik. Právě teď je tvořen svět. V každém mém kroku byla nejistota, kam dopadne má noha, ucítí-li zem, a zároveň naděje nové cesty.

Po čase jsem padnul vyčerpáním.